24 let je dost dlouhá doba, abychom zplodili a vychovali dítě a pokud jsme vše udělali správně, může se postavit na vlastí nohy.
Je ale 24 let dost dlouhá doba pro vývoj společnosti? Věděli jsme tenkrát, že se ještě příštích 24 let bude donekonečna opakovat: „Vydržte, bude lépe?!“ Chceme-li být optimisté, tak se opravdu určitému procentu lidí daří lépe, dalšímu procentu se daří stejně, ale pak je tu opravdu velké procento lidí, kteří nevědí, kam dříve skočit, aby vše finančně zvládli. Mnohdy pracují na dvou frontách, rozhodně ale ne proto, aby za to jeli na dovolenou.
Je dost smutné, že jsou na tom tito lidé mnohdy mnohem hůře než ti, kteří pracovat vůbec nechtějí a jen se spoléhají na sociální dávky.
V poslední době se hodně hovoří o neštěstí ve Frenštátě, kde zahynulo při výbuchu několik lidí. Vina je kladena na muže jménem – Antonín Blažek.
Byl to opravdu pan Blažek? A kým vlastně byl? Jak žil? A je pravdou, že celý život pracoval a snažil se uživit roznášením letáků, protože lépe placenou práci nenašel? Je pravdou, že se stal jeho byt neobyvatelný, a proto vedl se Společenstvím vlastníků spor, díky kterému se následně dostal do dluhů, které na něm toto společenství vymáhalo (čili lidé, kteří při výbuchu zaplatili tím nejcennější – životem)?
Nevím. Pana Blažka jsem neznala, je možné, že to byl alkoholik a darebák, ale když se na to podíváme neznalým okem, snadno se vynášení soudy.
Kdo byl tím, kdo toto neštěstí zavinil?
Není to náhodou náš stát, který platnými zákony pomáhá exekutorům ožebračovat lidi, každá dlužná částka se zdesetinásobí a některé dožene k sebevraždě nebo vraždě? Proč všichni obviňujeme exekutory? Někteří lidé jsou přesvědčeni, že je to správné: „dlužíš, tak zaplať “. Jenže ono je to složitější. Jak je vůbec možné, že je na tom pracující člověk při běžném způsobu života tak špatně, že se dostane do tak vysokých dluhů, že mu to až láme vaz?
Jak to bylo kdysi?
Něco jste si půjčili, nespláceli, věřitel vám poslal upomínku, když jste nezaplatili, dal vás k soudu, platili jste nejen dluh, ale i soudní výlohy. A dlužníci si mnuli ruce a neplatili, protože soudy se protahovaly.
Dnes je to přesně podle hesla: „ode zdi ke zdi“. Když někde něco dlužíte, tak se to od věřitele ani nedovíte, protože se už ani nenamáhá poslat jakoukoli upomínku. Vše se zjistíte, až od exekutora. A to je pozdě. Proč vypadl ten mezičlánek, sloužící pro slušné lidi a věřitel už vás nemusí upomenout?! Proč vám upomínka od věřitele nepřijde, ale exekutor moc dobře ví, kde vás hledat? Proč je takováto činnost posvěcena špatnými zákony?
Je snadné ukazovat prstem
Ani jeden z nás neví, zda a kdy se na to dno dostane. Možná znáte někoho, kdo žil podobně jako vy a najednou se ocitl na prahu chudoby. Každý z nás má jiný práh vnímání utrpení a jiné mravní zásady, ale zeptejme se sami sebe. Co bychom udělali my, kdyby nás zahnali do kouta, kdybychom se zítra ocitli ne vlastní vinou na ulici?!
Nebo jinak, někdy si ani neuvědomíme, že ten nenápadný človíček, kterého jsme denně potkávali v autobuse, už tam nesedí. Kde je? Přestěhoval se? Přišel o práci? Má z čeho platit nájemné? Není to taky nějaký pan Blažek, který už nevěděl, jak dál a tak si vzal život pěkně potichoučku, aby nikoho neobtěžoval? Kdysi se veřejně upálil Jan Palach. Všichni o něm dodnes hovoří, ale kolik takových „Palachů“ je dnes mezi námi? Kolik lidí zemřelo a ještě zemře, protože už je ten humus kolem nás sežral a oni nechtěli nikoho obtěžovat?
Nestávají se zadlužení lidé jen tikající bombou, o které nikdo neví, kdy bouchne?
Jedna věc je ale jistá, jestli budeme lhostejní k neštěstí a zoufalství druhých a budeme se chovat jako typičtí sobci stylem „Hamty, hamty, ať mám víc než tamty, …“ , tak se kolem nás, tato neštěstí budou množit a nikdy nebudeme vědět, zda nezasáhne i naše milované.
