Výrobní podniky, včetně jejich zaměstnanců jako jsou např. designéři, často nemají jasnou představu o tom, co se stane s produktem, když doslouží a jak bude možné výrobek bezpečně zlikvidovat.
Většina zaměstnanců se zaměřuje na výrobu a prodej produktů, nikoli na jejich likvidaci.
Důraz je kladen hlavě na krátkodobou trvanlivost a nízkou cenu výrobku. V žádném případě se nezajímají o jejich recyklovatelnost, toxické materiály či zpomalovače hoření, které znesnadňují bezpečnou likvidaci.
Plánované zastarávání
První dokumentované případy tohoto přístupu lze vysledovat kolem roku 1920. Jedním z nejznámějších příkladů z té doby je manipulace s trvanlivostí žárovek.
V roce 1924 byl vytvořen tzv. Phoebus kartel, který sdružoval největší světové výrobce žárovek, včetně firem jako General Electric, Osram a Philips. Tyto společnosti se dohodly na záměrném snížení životnosti žárovek, aby zvýšily jejich prodej.
Před touto dohodou mohly žárovky běžně svítit i více než 2 500 hodin. Kartel však stanovil maximální životnost žárovek na 1 000 hodin. Tento standard byl záměrně udržován a pečlivě kontrolován, aby žádný z členů kartelu neprodával produkty s delší životností.
Důsledky a dopady
Tato praxe vedla k vyšším ziskům výrobců, ale zároveň k většímu množství odpadu. Tento přístup se postupně rozšířil i do dalších odvětví, například výroby automobilů, spotřební elektroniky nebo textilu.
Výrobci automobilů začali zavádět každoroční modelové změny, které motivovaly zákazníky k častější výměně vozidel.
Vynálezci punčoch původně vytvořili extrémně pevný materiál, ale výrobci záměrně snížili jeho odolnost, aby se častěji trhaly.
Výrobky, jako jsou pračky nebo ledničky, byly navrženy tak, aby měly omezenou životnost.
Dnešní pohled
Mnoho spotřebitelů a aktivistů kritizuje tuto praxi jako neetickou a nešetrnou k životnímu prostředí. Evropská unie a některé další země začaly zavádět legislativní opatření, která podporují delší životnost výrobků a jejich snadnější opravu.
Skládka odpadů Atacama
V chilské poušti Atacama je tak obrovská skládka textilního odpadu, že je viditelná i z vesmíru.
Každoročně se do Chile dováží tisíce tun použitého oblečení z Evropy, Asie a Severní Ameriky. Mnoho z těchto oděvů pochází z rychlé módy, která produkuje velké množství oblečení. Podle odhadů až 40 % dovezeného oblečení není možné prodat a tak končí na nelegálních skládkách v poušti Atacama.
Maxitržnice Ghana
Ghana je jednou z největších destinací pro export neprodaných oděvů. Na tržnici Kantamanto v Akkře je denně prodáváno oblečení z celého světa. Jedná se o jeden z největších trhů použitého oblečení v Africe.
Až 40 % dovezeného oblečení je ale opotřebované, špinavé nebo nemoderní, takže není prodejné. Nepoužitelné oblečení končí na skládkách, z nichž nejznámější je v oblasti Korle Lagoon v Akkře. Textil je splachován deštěm do moře, což znečišťuje pobřeží a ničí ekosystémy. Nepoužitelný textil je často spalován, což produkuje toxické emise, např. dioxiny.
Další nelegální skládky
Nelegální skládky odpadu představují globální problém, který zasahuje mnoho zemí světa. Kromě známých případů v Ghaně a poušti Atacama se s rozsáhlými nelegálními skládkami potýkají i další regiony:
Turecko: Podle Global Waste Indexu patří Turecko mezi země s největším množstvím nelegálních skládek. Odpad se v Turecku často nerecykluje, což vede k hromadění odpadu na nelegálních skládkách.
Itálie: Skládky se vyskytují zejména v regionu Kampánie, zejména v tzv. „trojúhelníku smrti“ mezi městy Acerra, Marigliano. Došlo k závažnému znečištění životního prostředí a zvýšenému výskytu onemocnění u místních obyvatel.
Čína: Guiyu je považováno za jedno z největších odpadových skládek na světě. Město přijímá obrovské množství elektronického odpadu, často nelegálně dováženého.
Nigérie: V 80. letech bylo město Koko místem nelegálního ukládání toxického odpadu dovezeného z Itálie, což vedlo k vážným zdravotním problémům a úmrtím mezi místními obyvateli.
Tyto příklady ukazují, že nelegální skládky odpadu jsou rozšířeným problémem, který negativně ovlivňuje životní prostředí a zdraví obyvatel v mnoha částech světa.
Vyřešení problémů
Vlády by měly více podporovat a vymáhat rozšířenou odpovědnost výrobce (EPR), aby výrobci nesli náklady na recyklaci nebo bezpečnou likvidaci svých výrobků.
- Výrobky by měly být snadno rozebíratelné, opravitelné a recyklovatelné.
- Výrobní firmy by měly využívat recyklovatelný materiál aby minimalizovali toxický odpad.
- Sledování životního cyklu produktu od výroby po likvidaci.
- Zákaz vývozu odpadu do zemí, které nemají technologii a kapacitu pro jeho zpracování.
- Zavedení přísnějších pokut pro firmy, které porušují pravidla pro likvidaci odpadu.
