Na svatby se ve Vietnamu chodí poměrně často. Platí jedno nepsané pravidlo, že se na svatbu zvou všichni známí, a ti na oplátku zvou na své svatby zase ty, kterým už na nějaké svatbě byli. Jednoduše řečeno, člověk navštěvuje jednu svatbu za druhou.
Před několika dny se vdávala sestřenice mé manželky, a tak nebylo zbytí – musel jsem se zúčastnit. Naštěstí tahle svatba patřila k těm menším. Odhaduji, že se nás nesešlo více než 200 až 250 hostů, což je na vietnamské poměry opravdu velmi málo.
V předvečer onoho dne se kompletně celý „štáb“ sjíždí na základně našeho domu. Vyklízím pole a přesouvám se s loskutákem do pergoly na zahradě, kterou jsem si právě pro takovéto případy (k nepochopení všech) vybudoval. V klidu popíjím čaj a přeji si, aby už bylo pozítří. Moje radost však nemá dlouhého trvání, protože mi manželka přichází oznámit, že zítra pojedeme všichni v jednom autě. Vzhledem k tomu, že jsem jediný v rodině, kdo má auto, je zcela jasné, jakým vozem se pojede. Myslím si své a nechám je snít svůj sen.
V půl páté ráno to u nás doma vypadá jako při vyhlášení mobilizace. Krátce po šesté jsou všichni nastrojeni a čeká se už jen na mě. Přichází okamžik, na který jsem se od včerejška těšil – jak se tam všichni naskládáme? Naše rodina čítá (včetně mě) čtrnáct osob. Nevěřím svým očím. Nebýt toho, že dvě z žen jsou krátce před porodem, skutečně by se tam všichni vešli. Nakonec odjíždíme v sestavě jedno auto a jeden motocykl.
V půl osmé jsme v domě nevěsty a o dalších deset minut později už sedíme společně u jednoho ze stolů a obědváme.
Vše probíhá dle hesla: hlavně rychle, pokud možno ještě rychleji. Připraveno je třináct chodů a rýžová vodka. Co víc si může vystresovaný člověk po ránu přát? Popravdě řečeno, vystresovaný jsem byl pouze já. Ostatní jsou na podobné příkazy a „pevné“ harmonogramy odmala naučení.
Za další půl hodinu máme v sobě každý půl vědra jídla a čtvrt litru vodky. Kolem půl deváté je po všem a rázem máme spoustu času. Máme čekat do dvanácti hodin, než si ženich přijede pro nevěstu. Tři a půl hodiny na plastové židličce ve vedru, byť pod stromem, v kvádru a uzavřených botách, to bych nepřál ani největšímu nepříteli.
Blíží se poledne a s ním příjezd aut ze strany ženicha. Světe, div se, přijíždějí na čas!
Komorní atmosféru opět střídá chaos a zmatek. Začínají další závody. V rychlosti probíhají všechny potřebné rituály (projevy, modlitby, výměna prstýnků). Během několika málo minut je po všem a můžeme vyrazit na třicetikilometrový výlet do domu manžela.
Dostávám přidělenou osádku vozidla. Všechno bylo tak rychlé, že vyjma přední sedačky, kde sedí manželka se švagrovou a dvěma dětmi, skutečně nevím, kdo další s námi jede. Igelitové pytlíky jsou připraveny. Modlím se, aby žádná z žen nezvracela.
Sotva zavřu dveře, teplota v autě stoupá minimálně na padesát stupňů. Na poslední chvíli dostávám pokyn, abych jel za dodávkou. Držím se jí s vypětím všech sil (provoz ve městě je šílený) až do cíle. Tím cílem je autobusové nádraží, kde dodávka zastavuje, a z ní zároveň vystupují všichni cestující. Co se děje? Dostává se mi suché odpovědi řidiče, že je pouze najatý jako taxi pro odvoz svatebčanů.
Super!
Místo toho, abych fotil nevěstu, stojím někde na autobusáku. Jako bonus navíc mám auto narvané k prasknutí polomrtvými Vietnamci všech věkových skupin.
Nedá se nic dělat, musíme do cíle dojet svépomocí. Posádka ožívá a rozjíždí se kolotoč žhavení telefonů. Hledáme správnou cestu. „Doprava, ne, doleva, otoč to…“ Dobrou půlhodinu nás nikdo z nevěstiných příbuzných není schopen správně navigovat. Poslední pomyslnou kapkou je bratr nevěsty, který mě deset minut naviguje. Rozhovor ukončuje slovy, že tam sice nikdy nebyl, ale myslel si, že zná cestu. Bože můj! Rezignuji. Jsem doslova uvařený a mám toho akorát tak dost. Rázně ukončuji celou akci. Jedeme zpátky!
V autě mezitím panuje veselá nálada. Žertuje se na téma, jak moc jsme byli rychlí. Humor na toto téma moc nechápu. Spíše si připadám jako blbec, protože nevezu slíbené fotky. Na druhou stranu všechno má i své kladné stránky. V tomto konkrétním případě alespoň nikdo nezvracel.
Aby toho nebylo málo, další překvapení na nás čeká po příjezdu před dům. V prázdném svatebním stanu sedí otec s matkou nevěsty. Ptám se, proč nejsou na oslavě u ženicha. Protože jeli za jedním z aut, které stihlo projet semafor na zelenou. Oni ne. A pěkně džentlmensky po vietnamsku na ně onen automobil za křižovatkou nepočkal. Takže skončili tam, kde my.
Žádné truchlení se ale nekoná! Fakt, že rodiče nebyli u toho, když dcera vcházela do domu své nové rodiny? No a co. Přece se nic hrozného nestalo.
Těmito slovy ukončujeme konverzaci na téma dnešní svatba a společně odcházíme do kuchyně, kde na stojáka dojídáme to, co jsme měli k rannímu obědu. Ve dvě hodiny odpoledne je po všem. Stan je zbouraný, odpadky zametené a my jsme zpátky doma. Konečně můžu ze sebe shodit ten tesilový skafandr a odebrat se relaxovat do pergoly.
Autor článku: Zajíc Jiří
www.vietnamtravel.cz
