Mladá žena vyskočila z křesla hned, jak uviděla chirurga vycházet z operačního sálu.
„Jak se daří mému synovi? Bude v pořádku? Kdy ho mohu vidět?“ zeptala se.
„Je mi to líto, dělali jsme, co bylo v našich silách, ale váš syn to nepřežil.“
Anna se rozplakala: „Proč děti dostávají rakovinu?! Kde jsi byl Bože, když tě můj syn potřeboval?!“ Vešla do pokoje, aby se s ním rozloučila, než ho odvezou na univerzitu. Láskyplně přejela prsty přes jeho kaštanové, kučeravé vlasy.
Anna prošla naposledy nemocnicí, tašku s Tomášovými věcmi položila na sedadlo v autě. Cesta domů byla velmi těžká, ještě těžší bylo pak vstoupit do prázdného bytu.
Tomášovy věci a sáček s vlasy odnesla do jeho pokoje a zalita pláčem ukládala modely autíček přesně na místo, kde si je vždy dával on. Lehla si napříč postele, objala jeho polštář až pláčem a únavou usnula.
Bylo okolo půlnoci, když se Anna vzbudila. Vedle ní ležel složený dopis.
„Drahá maminko,
Vím, že ti budu chybět, ale neboj se. Nikdy na tebe nezapomenu a nepřestanu tě mít rád! Stále tě budu milovat a jednoho dne se opět uvidíme. Do té doby by sis mohla adoptovat malého chlapce nebo holčičku, abys nebyla tak sama; mně by to nevadilo. Mohl by mít můj pokoj a všechny mé hračky, aby si s nimi mohl někdo hrát.
Nebuď kvůli mně smutná, maminko. Tohle tady je skutečně nádherné místo. Děda a babička se se mnou přivítali hned, jak jsem přišel a ukázali mi to tady. Bude mi asi trvat mnoho času, než to všechno poznám.
Bůh mi řekl, abych ti odpověděl na jednu otázku, na kterou ses ho ptala – kde byl, když jsem ho já potřeboval? Řekl mi, že byl se mnou tak, jako byl se svým synem Ježíšem, když byl na kříži. Byl přesně tam, kde je vždy se všemi svými dětmi.
Málem jsem ti zapomněl říct, že už mě nic nebolí. Rakovina zmizela. Jsem rád, protože jsem ji už nemohl vydržet. Bůh se už také nemohl dívat, jak moc se trápím, poroto mi poslal Anděla milosrdenství.
S láskou od Boha Otce, Ježíše a ode mne…“
