Moudrost dnešního dne:

Úsudek je možno vyvrátit, předsudek nikoli

...

Právě přítomno: 438 hostů a žádný člen

Ztroskotání šesti chlapců

.

světloNaše kultura byla vždy protknuta myšlenkou, že lidé jsou sobecké bytosti. Tento cynický obraz lidstva byl propagován i v mnoha filmech a románech, historických knihách a byl zmiňován i ve vědeckém výzkumu. Během posledních 20 let se stalo něco mimořádného. Vědci z celého světa přešli k nadějnějšímu pohledu na lidstvo. Tento vývoj je však teprve v plenkách a vědci, kteří se tím zabývají, o sobě často ani nevědí.

V bestselleru Williama Goldinga z roku 1951 byl popsán příběh (Lord of the Flies), kde někde v Pacifiku ztroskotalo letadlo a přežilo jen pár britských školáků.

 

V místě ztroskotání nebylo nic jiného než pláž. Hned první den proto chlapci zavedli určitá pravidla Jeden z chlapců, Ralph, byl zvolen vedoucím skupiny. Jeho pravidla byla jednoduchá: 1) Bavit se. 2) Přežít. 3) Vydávat kouřové signály pro projíždějící lodě. Nejdůležitějším pravidlem přitom bylo pravidlo číslo jedna a dvě. Proto se chlapci více zajímali o zábavu než o oheň a brzy se u nich projevily projevy skryté agrese. 

Když na břeh dorazil britský námořní důstojník, tak byla z ostrova jen doutnající pustina. Tři z dětí byly mrtvé.

 

Golding uměl mistrovským způsobem vykreslit ty nejtemnější stránky lidské duše, jenže tento příběh se nikdy nestal. Šlo zřejmě o zkušenosti ze zvěrstev z druhé světové války. Byla Osvětim anomálií, nebo se v každém z nás skrývá nacista?

Při bližším pohledu na Williama Goldinga zjistíme, že to byl alkoholik, náchylný k depresi. "Vždycky jsem nacistům rozuměl," přiznal sám Golding, "protože mám podobné vlastnosti." Jeho příběh tedy možná částečně vznikl i díky jeho smutného sebepoznání.

 

Rutger Bregman (nizozemský historik) proto začal zjišťovat, co by dělaly skutečné děti, kdyby se ocitly osamělé na opuštěném ostrově a napsal článek, ve kterém srovnával lorda Mouchy s moderními vědeckými poznatky o lidské mysli. Dospěl k závěru, že s největší pravděpodobností by děti jednaly velmi odlišně. Čtenáři však reagovali skepticky. 

Proto začal pátrat po nějakém skutečném příběhu a narazil na blog, kde bylo uvedeno, že  „6. října 1966 vyrazilo šest chlapců z Tongy na rybářský výlet. Při obrovské bouři však ztroskotali na opuštěném ostrově Ata. Uzavřeli proto dohodu, kterou se nikdy nezmění. “

 

Zachránil je až po 15-ti měsících kapitán Peter Warner, který kolem ostrova jel během jedné ze svých rybářských výprav. Ostrov byl obýván až do roku 1863, kdy se zde objevila otrokářská loď a odplula se všemi domorodci. Od té doby byl ostrov byla opuštěným, prokletým a zapomenutým místem. Proto kapitána udivilo, že na zelených útesech jsou spálená místa. Pak uviděl nahé a dlouhovlasé chlapce, kteří se vrhali z útesu do vody a křičeli z plných lic. Netrvalo dlouho, než se první chlapec dostal na loď. "Jmenuji se Stephen," vykřikl dokonale anglicky. "Je nás šest a na ostrově jsme byli asi 15 měsíců."

Chlapci tvrdili, že jsou studenty internátní školy v Nuku'alofa, hlavním městě Tonganu. Peter zavolal do Nuku'alofa. "Mám tady šest dětí," řekl operátorovi. Za dvacet minut se ozval uplakaný operátor a s úlevou řekl: „Našli jste je! Tyto chlapce jsme už pokládali za mrtvé. Pokud jsou to oni, je to zázrak! “

 

Rutger Bregman se pokusil co nejpřesněji zrekonstruovat, co se na Atě stalo. 

Mano, Sione, Stephen, Kolo, David a Luke byli žáci přísné katolické internátní školy. Nejstaršímu bylo bylo 16 a nejmladšímu 13 let. Protože se nudili, přišli s plánem na útěk.

Nikdo z nich však žádnou loď nevlastnil, proto se rozhodli „půjčit si“ loď od pana Taniely Uhily, rybáře, kterého neměl nikdo rád. Na výpravu měli málo času a měli jen dva pytle banánů, několik kokosových ořechů a malý plynový hořák. Nikoho nenapadlo vzít si mapu, natož kompas.

Když opouštěli přístav, bylo moře klidné a obloha čistá. Udělali ale vážnou chybu. Usnuli. O pár hodin později se probudili, když se spustil silný liják. Byla tma a plachtu ji vítr potrhal na kousky.  "Osm dní jsme byli bez jídla a vody unášeni do neznáma," vyprávěl Mano. Pokoušeli si nachytal ryby a nashromáždit dešťovou vodu, kterou si mezi sebou poctivě dělili.

Nakonec uviděli malý ostrov, v podstatě šlo jen o skálu, vyčnívající z oceánu více než tisíc stop a zde jejich loď v podstatě ztroskotala. 

Chlapci si na ostrově založili malou vesnici s malou zahrádkou. Pro uskladnění vody měli vydlabané kmeny stromů. Udělali si tělocvičnu činkami, badmintonový kurt a z naplaveného dřeva i malou kytaru. Dokonce se pokusili i o stavbu voru, aby ostrov opustili, ale ten nebyl dost pevný.

Zpočátku jedli ptáky, jejich vejce, ryby, kokosy, a když se za nějaký čas dostali na vrchol ostrova, našli tam starobylý sopečný kráter, kde kdysi žili lidé. Našli tam banány a slepice, které tam domorodci pěstovali a v čase se rozmnožili.

Pracovali v týmech po dvou a vytvořili si harmonogram prací na zahradě, v kuchyni a když se jim povedlo rozdělat oheň tak i při hlídání ohně. Díky pravidelnému střídání, se vyhnuli hádkám, které občas mezi sebou měli.

Úrazy se jim vcelku vyhýbaly, až na případ, kdy jednoho dne Stephen sklouzl z útesu a zlomil si nohu. Ostatní mu ale pomohli zpět na vrchol a nohu mu ošetřili. Když byli zachráněni, všichni žasli nad jejich dokonalým zdravím a svalnatými těly.

 

přáteléZáchranou však jejich dobrodružství neskončilo, protože je okamžitě zatkla policie a strčila je do vězení. Pan Taniela Uhila, jehož plachetnici si chlapci před 15 měsíci „půjčili“, stále rozzuřil a rozhodl se vznést obvinění.

Naštěstí přišel kapitán Peter s plánem, že je jejich příběh dokonalý hollywoodský materiál. Znal lidi z televize a manažerům z kanálu 7 – Sydney nabídnul filmová práva. Zaplatil panu Uhile 150 liber za jeho starou loď a chlapce propustili pod podmínkou, že budou spolupracovat s filmem. 

 

Když se chlapci vrátili do svých rodin, zachvátila téměř celý ostrov Haʻafeva - 900 obyvatel – vlna radosti. Kapitán Peter byl vyhlášen národním hrdinou. Za odměnu dostal v místních vodách chytat humry. Chlapce si najal jako posádku své nové rybářské lodi.

 

Tento příběh je tedy opakem smyšleného příběhu. Je to příběh přátelství a loajality. Ukazuje, jak silní ve skutečnosti jsme, pokud se můžeme vzájemně o sebe opřít. Je to životní lekce o tom, že bychom měli v lidech hledat to, co je v lidech dobré.

 

Zdroj: Theguardian

 

 

 

Sdílet
TOPlist