Církevní tatíci

.

porod29. dubna 2016 v 5:15 ráno se v Neratovicích narodila dcera Theodora. Pomáhal jsem při tom, a to se v člověku kříží strach s bezmocí v závrati nejhlubšího údivu nad zázračným a zároveň tak bolestivým vstupem do života. Za bolševika u toho fotr být nesměl, rodička patřila státu. Velké otázky ale blednou, když jsou přerušeny prvním nádechem, objeví se hlavička, ramínko, vyběhne levá ručička, pak celé tělíčko na pupeční šňůře, výkřik a pokadění se a je tu zase jeden každý z nás a touto banalitou se zázrak dostává do stínu praktické radosti.

Thea leží na Magdaleně, po několika minutách přestřihávám pupeční šňůru, jsem nejistý, netrefím se, přestřihávám ji na dvakrát. Venku svítá a v porodním sále přidají trochu světla, abych si mohl vyfotit první minuty života.
          Drama skončilo a vše padá po několikahodinovém vykolejení porodními bolestmi zase do obvyklosti. Thea má hlad a chce jíst. Přisaje se a vše je, jak má být. Ale někde z toho ztraceného zázraku ještě zůstává láska k tomu malinkému bezbrannému. Semínko toho Kristovského, že máme milovat každého a pomáhat všem bezmocným, je zasazeno tady. Nejsem ateista a když mi Magdalena vysvětlila, že Theodora znamená Boží dar, tak to i tak cítím. Ale nepotřebuju k tomu žádnou církev. Boží skutečnost objevujeme, nediktujeme, vědecké poznání je nejlepší cesta jak nebloudit a představa, že Bůh je hysterický ješita, který, když se nezachovám podle co panáček káže, mi vymlátí všechny velbloudy a pošle kobylky na mrkvové políčko na chalupě nebo rozbije počítač, snad není vhodná ani pro děti. Nejsem ateista, ale jsem nevěřící. Jenže za to si můžou katolíci sami. Tvrdí, že víra není rozhodnutí, ale boží milost. Té se mi nedostalo, ale dá se i bez ní docela dobře žít i vnímat. Mám za to, že ty čárymáry s neovlivnitelnou boží milostí vymysleli taky v 5. století na upevnění poslušnosti oveček.
          porodAle i tak, když Magdalena přišla s tím, že Theodoru pokřtíme, souhlasil jsem. Je to kulturní dědictví a u nich ve Slezsku je to událost velké rodiny, kterou polský farář určitě nepokazí, českého tam nikde nemají. Sám jsem pokřtěný a podle svatého Augustina jsem tím pádem katolíkem na celý život i kdybych to nechtěl. Ale to už je zase politika. Ještě ve čtvrtém století se křtilo až na konci života, nejlépe při umírání, byl to vstup do božího království. To by ale křest nemohl být záminkou k expanzi, tedy rabovacím výpadům, a tím pádem záchraně barbarů. Proto katolíci vsadili křest hned na začátek života s plánem zachránit tím celé lidstvo.
          Velké drama křesťanství na začátku 4. století bylo v tom, že mezi největším pronásledováním církve Diokleciánem a jejím absolutním vítězstvím s Konstantinem, uběhlo jen několik málo let. Všichni byli u obojího. Skutečně trpící disidenti se měli stát skutečně vládnoucími prezidenty. Tamta „sametová revoluce“ byla ale řádně nasáklá krví. První polovina čtvrtého století ale nejspíš znamená likvidaci původní církve, která byla skoro tři sta let nejtvrdošínějším nepřítelem Říma. Jenže jsme lidé a jak to tedy dopadlo? Katolická církev je dnes jediným dědicem Říma a dodnes mluví latinsky. Vtipné, že? Prostě lidská historie, tedy božská tragedie. Ale s těmi teologickými bábovičkami zda máme boží trojčlenku nebo jednočlenku a na jaký obojek přivázat Ježíše Krista, aby sloužil našim záměrům, to nešlo bez boje. První sjezd, vlastně koncil v Nikaji, vyhlašuje roku 325 první kacíře, samozřejmě z vlastních řad. Během let potom bylo mnoho spravedlivých zabito a mnoho sviní dokázalo velikost církve uhájit a zvětšit.
          Ale kolektivní vina neexistuje a skrze potoky krve se proti proudu prodraly také vzácné věci a jsem dnes snad celému vesmíru vděčen za to, že se objevil papež František. Přišla s ním radost, i to, že láska k bližnímu je největší potěšení a pomoc bezmocným přináší člověku radost. Proto přece byly kostely stavěny, proto ty písně a poutě, to je přece ta láska a soucit. To je to první a nejkrásnější a nemusí se to zažívat pouze vůči vlastnímu dítěti. Je to normální a základní smysl i prožitek života. Ale v české katolické církvi ho nepohledáš. Břichatec kardinál Duka už před nějakou dobou neomaleně vyhlásil, že potrat je horší než terorismus. Že by tedy ženy měly svá těla odevzdat do správy církevního majetku a z domu vycházet zahaleny a jen v doprovodu mužů, si zatím nechal pro sebe. A teď měl rozhovor pro Lidové noviny:
http://www.dominikduka.cz/rozhovory/rozhovor-pro-lidove-noviny/      
Obsah je tristní, je to něco mezi mysliveckými filosofiemi Karla Gotta a přísnou logikou tiskového mluvčího ožralého prezidenta, navíc s několika znaky světoobjevů Milouše Jakeše. Ovšem Ovčáček s Gottem jsou příjemně nad věcí. Jakékoli otázky je těší, a vědí, že vždy odpoví tak vyčerpávajícím způsobem, že prostě tázajícímu dojde řeč. Duka je ale nervák a šlo by ho vyprovokovat. Třeba otázkou, že když je papež zástupcem Krista na zemi, proč považuje Františka za rasově méněcenného, protože pochází tam kdesi od indiánů a nerozumí Evropě. I Kristus byl odkamsi z Palestiny a možná spíš bude rozumět Syřanům a Arabům než nějakému vzdoroarcibiskupovi z Hradčan.
          V roce 1977 jsem napsal píseň CÍRKEVNÍ TATÍCI. Byla to reakce na hluboce trapnou a zbabělou odezvu v české katolické církvi na Chartu 77. Zřejmě později dal polský papež arcibiskupovi Tomáškovi za uši, tak se to nějak ušilo na plichtu. Duka se ale nějakým americkým indiánem na papežském stolci ovlivnit nenechá a ve své nafoukanosti své heretické mudrlanství neopustí. Ale možná se má stát vzdoropapežem a chystá se na to. Zeman, Klaus i Konvička mu to určitě schválí a u V4 najde také pochopení. Rakušani nám, bohužel, z této pravokřesťanské party o 0,6 % unikli a ještě ke všemu do zelena a to prý je barva Mohameda. Ale kdyby to nevyšlo v pravokřesťanské, tak by to možná mohlo mít úspěch v pravoslavné. Já si myslím, že Putin má Duku rád…
Nahrávka pochází z dubna roku 1977 na Baráčnické rychtě na Malé straně: http://www.hutka.cz/new/mp32/7c30d0y3nz.mp3

 

srdečně Jaroslav Hutka

Sdílet
TOPlist
SEO Rozcestník