Každé osmé americké dítě trpí nedostatkem péče nebo bylo nějakým způsobem zneužito. Americký úřad na ochranu dětí dostává ročně kolem 4 milionů zpráv o zanedbávání či zneužívání dětí. U nás ta čísla budou asi hodně podobná, jenže se o tom více mlčí. Byli jsme vychováváni stylem „Co se doma uvaří, to se má doma i sníst.“ To však utrpení těch nejzranitelnějších nijak neusnadňuje. Naopak. Je velmi pravděpodobné, že týrané či zneužívané dítě přenese svou zkušenost i na své děti a začarovaný kruh se neustále opakuje.

V supermarketu u pokladny si starší́ dáma vytáhne zmuchlanou igelitovou tašku na uložení nákupu a pokladní jí vyčítá, že si nekoupila papírovou nákupní tašku: "Vaše generace vůbec nerespektuje ekologické hnutí. My, mladí doplácíme na to, že vaše generace ničí přírodu!"

Dáma se omluví:  "Omlouvám se, ale za našich mladých let jsme se o ekologii nic neučili.”

Pokladní to ještě více vydráždí: "Lidé jako vy,  jste zničili všechny přírodní zdroje a na náš účet teď jdou vysoké náklady na jejich obnovu!" 

Je obecně známo, že abychom mohli jezdit autem, potřebujeme řidičák. Abychom měli zbraň, potřebujeme nejen zbrojní pas, ale dokonce i psychotesty. Dítě ale může mít prakticky kterýkoli zdravý jedinec, a to mnohdy i když je nechce. Co se následně stane s tímto dítětem, už nikdo moc neřeší. Mnoho dětí je proto díky neznalosti nebo nedostatku empatie rodičů nešťastných.  
Je tady naštěstí třetí skupina rodičů, kteří se snaží své děti pochopit, nespoléhají se na rodinné výchovné tradice a pokoušejí se hledat odpovědi na své každodenní otázky.  

Zdálo by se, že jsou to důchodci. Nemusejí nic dělat, protože stát se o ně přeci postará.  Zdravý důchodce, který si nějakým způsobem udržel vlastní bydlení je na tom relativně dobře, protože nejdražší je dnes bydlení a díky zkorumpovaným lidem i zdravotní péče, která už není ani zdaleka zadarmo, jak to bylo v jejich mládí. Bohužel je však ve stárnoucí populaci zdravých jedinců s vlastním bydlení čím dál méně lidí. Proto jich velká většina žije pod hranicí chudoby a po zaplacení bydlení a zdravotní péče jim zůstává na život jen velmi malá částka.

Vědci prokázali, že mužský a ženský mozek se opravdu liší. Nejde ale o inteligenci, jak si často někteří muži rádi vykládají odlišnou velikost mozku a zdůvodňují tím svou dominanci.

Mozek výškově stejně velkých mužů a žen se totiž velikostí nijak neliší a už vůbec nelze tedy tvrdit, že vyšší lidé jsou inteligentnější, než ti menší, jen proto, že je jejich mozek větší. Přesto se mozek mužů od mozku žen liší.

Pozor ale na muže v ženských sukních a naopak.

V hornaté oblasti severního Pákistánu leží údolí Hunza - izolovaná oblast Himalájí, která je domovem komunity lidí, o nichž se říká, že žijí déle než kdokoliv na Zemi, a dožívají se více než sta let. Jaké je tajemství dlouhověkosti lidí Hunzy? Ti, kteří slyšeli o Hunze, pravděpodobně znají legendární pověsti, že tito lidé mají průměrnou délku života 120 let, přičemž někteří žijí až do věku 150 let. Přičemž průměrná délka života v Pákistánu je pouze 67 let. Zda je tato dlouhověkost pravdivá nebo ne, je sporné, ale nepochybně platí, že jejich izolace a kvalita života má některé zajímavé prvky, které jsou velmi zdravé.

Král měl sedm vlků a těm předhazoval každého poddaného, který ho rozčílil. Jednoho dne mu sluha odsouzený k roztrhání kvůli malichernosti namítl: „Ochotně jsem ti sloužil sedm let a takhle se mi odvděčíš? Dopřej mi prosím ještě týden života.“ Král souhlasil.

Sluha ihned zamířil za hlídačem vlků a nabídl mu svoji pomoc. Týden vlky krmil, čistil jim výběh, hrál si s nimi. Po týdnu nastal čas trestu a sluha byl před zraky veřejnosti slavnostně vhozen mezi vlky. K úžasu obecenstva ho ale nezačali trhat, naopak ho přátelsky oblizovali.

Dnešní populace nezadržitelně stoupá. Když se stavěly pyramidy, bylo nás asi 30 milionů.  V polovině 19. století nás už byla miliarda a tak to šlo velmi rychle. Dnes je to již 7 miliard. Pokud bude porodnost stoupat stejným tempem, jako nyní, tak nás bude dvojnásobné množství už asi za 50 let. 

Všechny státy jsou již dnes přelidněné, už dnes trpí hladem asi milion lidí a počet bezdomovců je také značný.  

Největší aktivita a nutkavá tuha po nových sexuálních dobrodružstvích přichází s jarem, kdy se ženy začínají pozvolna odhalovat. A s přibývajícím teplem přibývá nejen pokusů o seznámení, ale i počet sexuálně motivovaných trestných činů. Naopak s přibývajícím chladem se ženy zahalují a nastává doba zklidnění i v sexuálním dění. V předvánočním čase naopak prudce stoupá počet pokusů o seznámení, protože nikdo v tuto dobu nechce být sám. Stejné je to v partnerských vztazích, kdy se oba partneři najednou více snažit o vytvoření domácího tepla.

Hypersexualita není nemoc, ale umí potrápit nejen osoby samotné, ale i lidi, kterých se jejich sexuální aktivita přímo či nepřímo týká. S hypersexualitou je to podobné jako s každou závislostí, a může jít o nepřiměřený sex v jakékoli podobě, vč. autoerotiky. Čili vše, co ovládá člověka jako takového a on sám tomu nedokáže poručit. Takový člověk si mnohdy ani nepřipouští, že je s ním něco jinak. Postupně začne ze svého okolí slýchat poznámky, že je jeho sexuální aktivita či sexuální praktiky nenormální. Není podstatné, jsou-li to žertovné poznámky nebo konfrontační, kdy už zajde moc daleko.