Deník novomanželů - Výlet do Budapešti.

.

novomanželéOna:

Aby si Petr neustále nestěžoval, že se nic neděje a naše manželství je nuda, navrhla jsem na sobotu výlet do Budapešti.

„Když už tam jedete, mohli byste tam vzít i ty moje kluky“, zahlaholila s lišáckým úsměvem má sestra.

Přerušila tím tok mých myšlenek, které mě právě provázely romantickými zákoutími Budapešti a zaplašila i myšlenku na romantickou večeři při svíčkách v nějaké místní restauraci. Chápu ale, že chce pro své děti to nejlepší a že náš výlet je k tomu dobrá příležitost.

„Dobrá, tak si tam zajdeme do termálních lázní, aby si to tam užili.“ Ten nápad mi nebyl vůbec proti srsti, protože mám vodu ráda a představa relaxace v teplé vodě mi polechtala celé tělo. Navíc jsou ty termální lázně i pěknou historickou památkou.

Koukla na Petra, který se nadšeně usmíval, což jsem brala jako tichý souhlas.

„Tak je tedy připrav, a my se pro ně stavíme.“

V sobotu neočekávaně vysvitlo slunce, které slibovalo pěkné počasí a proto mi vůbec nevadilo, že musíme vstávat tak časně. Nachystala jsem na cestu svačinu a plná nadšení jsem sedla do auta.

Kluci na nás už nedočkavě čekali, po celou cestu byli úžasní, protože sledovali cestu a vůbec nezlobili.

V Budapešti krásně svítilo slunce a tak dostal náš výlet úplně jiný rozměr, než kdyby pršelo. Zaparkovali jsme v jedné z bočních ulic a krásnou procházkou jsme mířili k termálním lázním. Široké ulice lemovaly krásné historické budovy a já si představovala kdo tam asi bydlí. Petr byl z počátku dost skeptický, že lázně najdeme, ale kouzelné slovíčko „Termál?“, kterým jsem občas oslovila kolemjdoucí nás zavedlo neomylně až na místo.

V lázních to bylo naprosto dokonalé, staré historické budovy a obrovské bazény s různě teplou vodou, kde si mohl vybrat prakticky každý. Kluci si to taky skvěle užili (i když tam měli drobnou nehodu) a nikomu z nás se nechtělo z vody, když nás k tomu vyzval pokročilý čas na hodinách, díky čemuž jsme se museli vydat směrem k východu. Malý problém nastal s mokrými věcmi, ale i to jsme celkem hravě vyřešili. Mokré ručníky jsme dali do Petrova batohu, zbytek jsem si nechala v igelitce a aby se nepromočily naše doklady, přendala jsem vše, včetně klíčů od auta do mé plátěné tašky přes rameno.

Cesta zpět k autu byla stejně kouzelná jako ta ranní až do chvíle, kdy jsem se rozhodla dát chlapcům zbytek drobných, aby si v místní samoobsluze koupili nějaké mlsky, protože co forinty u nás doma. Sedla jsem si na zídku před obchodem a snažila jsem se vstřebat atmosféru této ulice. Petr váhal. Měl bílé letní kalhoty a zítka ho trochu odrazovala. Nabídla jsem mu proto svou plátěnou tašku, aby si na ni sedl.

Jenže kluci se v obchodě trochu zapomněli. Když už na mě Petr nervozně pokyvoval hlavou, začala jsem mít strach, že mají v obchodě nějaké potíže a vydala jsem se je hledat. Kluci tam bezradně stáli u regálu se sladkostmi a mezi neznámými obaly si neuměli vybrat. Rychle jsem popadala dva neznáme balíčky a vyšli jsme z obchodu, držíce každého z nich za jednu ruku, aby už nezdržovali.

Petr se s povzdechem zvedl taky a mlčky nás následoval. Ušli jsme asi 500 metrů, když jsem si uvědomila, že nemám tašku s doklady. Jakoby do mě udeřil hrom. V ruce jsem měla jen igelitku.

„Máš tu mojí plátěnou tašku?!“

„Jakou tašku?“

„No tu co jsem ti půjčila na sezení!“

„Proč bych se měl starat o nějakou tvojí tašku!?“

Vytřeštila jsem na něho oči. „Byly v ní doklady, všechny naše peníze i klíče od auta!!!!!“
Ten blb si na ní klidně sedí a pak jí tam nechá! No to snad není pravda!

Petr mi vrazil do ruky batoh a poklusem běže směrem k místu, kde jsme seděli. Já ověšana dětmi a taškami ho pomalu následovala. Přeběhl přes cestu, kde sice nic nejelo, ale svítila červená a tak jsem z výchovných důvodů vzorně čekala na zelenou a pátravě si prohlížela lidi na ulici, jestli u někoho neuvidím mou tašku. Najednou mou pozornost upoutala žena, která rychle mizela v jedné z uliček. Nevím proč, ale hlavou mi probleskla myšlenka, že má mou tašku a rozběhla jsem se za ní. Děti plápolaly za mnou a protože mi evidentně nestačily, přimrazila jsem je na místě.

„Tady zůstaňte stát a opovažte se pohnout!“

Vběhla jsem do dvora, kde žena mezi tím zmizela a hulákala na ni, aby se zastavila, že má mou tašku. Pochopitelně mi nerozuměla jediné slovo a vyděšeně utíkala ještě rychleji. Trochu jsem znejistěla, že honím ženskou, která si nese domů jen nákup, ale drze jsem ji hmátla do hluboké velké tašky a našla tam mou tašku. Hleděla na mě jakoby jí tam ta taška skočila sama, ale já už zase běžela na místo, kde jsem nechala děti.

Byly tam. Uf. Teprve nyní jsem si oddechla.

Měla jsem radost, že to vše tak dobře dopadlo a šla jsem s úsměvem naproti Petrovi.

Byl to krásný den a ráda bych se tu někdy zase vrátila.

 

On:

Právě mi hlavou letělo, že už toho mám v práci nad hlavu, a těším se, až v sobota vypadnu na přátelské utkání v basketbalu, po kterém si zajdeme na pár pěkně natočených piv, když Jana prohlásila, že pojedeme do Budapešti.

No ta se asi zbláznila! Na víkend hlásí deštivo a my se budeme brodit v kalužích po nějakém pitomém městě. No dobře, udělám tedy vzorného manžela! Doufám, že nechá alespoň ukecat, abychom šli někam na pivo.

„Když už tam jedete, mohli byste tam vzít i ty moje kluky“, houkla do naprostého ticha její sestra.

Hned mi bylo jasné, že jich má plné zuby a chce si udělat volnou sobotu, aby mohla jít na někam drby, zatím co my se budeme starat o ty dva rozmazlené fracky a celou cestu budeme poslouchat jak se na zadních sedadlech pošťuchují a hádají.

„Dobrá, tak si tam zajdeme do termálních lázní, aby si to tam užili.“

Co jsem komu udělal! Celou sobotu budu koukat na tlusté staré báby, které už neudrží moč a já se v tom mám ještě koupat! Při té myšlence se mi odporem protáhly rty.

„Tak je tedy vyprav, a my se pro ně stavíme.“

V sobotu ráno zadrnčel budík ještě dříve než obvykle a při představě, že se nevyspím ani o víkendu bych s ním nejraději střelil z okna. Nasoukal jsem se do kalhot a bez slova odporu jsem se ještě v polospánku vypotácel k autu.

Kluky jsme vyzvedli ve stejném stavu a tak naštěstí celou cestu prospali a byl tedy klid.

V Budapešti bylo všude plno prachu a my se neznaje jediného maďarského slovíčka snažili nasměrovat do termálních lázní, přičemž jsem se snažil alespoň trochu zapamatovat, kde vlastně parkujeme, abychom se ještě někdy shledali s našim autem, protože jsme neměli ani mapu ani navigaci GPS. Kolemjdoucí nás jednou poslali doprava a pak zase doleva a mě připadalo, že chodíme v kruhu. Cesta tam se hodně podobala bojovkám z mých dětských táborů, které měly ale výhodu v tom, že tam na každém rozcestí visel kousek krepového papíru, abychom se vrátili zpět. Hlavou mi letěla i pohádka O perníkové chaloupce, kde si děti značily cestu drobečky, aby trefily domů, ale protože zde bylo holubů jako naseto, bylo mi hned jasné, že by to byla marná snaha.

Pobyt v lázních byla jedna černá můra. Otlučené zdi starých zchátralých budov nebyly nic proti mému odporu chodit po vlhké podlaze bez gumové obuvi, kterou mi Jana zapomněla zabalit. Páchnoucí voda byla odporně kalná a tak jsem čas raději trávil mezi místním bufetem a letitým lehátkem, které jsem si alespoň trochu přikryl ručníkem.

Z letargie mě probral nějaký křik. Pak ke mně přiběhl jeden z kluků a řekl mi, že toho druhého drží místní ochranka.

„Proč?“
„Chtělo se mu na velkou a nemohl najít záchod, tak se vykadil tam k těm lehátkům a oni ho u toho chytili!“

Rázem mě přešla chuť ho jít zachraňovat. Chtěl jsem ho zabít. Gesty ho přinutili, aby si to uklidil a za přihlížení ostatních se nechali dovést ke mně. Něco na mě maďarsky hulákali a pak konečně odešli. Měl jsem toho dost!

Pak Jana prohlásila, že už musíme domů, hlasitě jsem si ulevil a ani jsem neodporoval, když mi do mého nového batohu nacpala nějakou páchnoucí hmotu, plnou plísně a bakterií.

Vyšli jsme ven a já se snažil upamatovat, kde máme auto. Chvíli jsme se s Janou dohadovali o správném směru, ale pak jsme se nakonec vydali směrem, který se mi zdál být nejpravděpodobnější. Zastavili jsme u nějakého obchodu, kam Jana kluky poslala pro nějaký nákup a nastalo nekonečné čekání. Když se to jejich nakupování protahovalo, sedl jsem si na zítku a Jana mi pod zadek přistrčila svou tašku. Nejdříve jsem si říkal, že je tam moc lidí, ale pak jsem ty smrady podezříval z toho, že někde čučí za rohem a sledují jak se tváříme. Naštěstí se Jana zvedla a vytáhla je z obchodu násilím a my mohli konečně myslet na odjezd domů. Ušli jsme řádný kus cesty, když Jana zařvala:

„Máš tu mojí plátěnou tašku?!“

„Jakou tašku?“

„No tu co jsem ti půjčila na sezení!“

„Proč bych se měl starat o nějakou tvojí tašku!?“

Vytřeštila na mě oči. „Byly v ní doklady, všechny naše peníze i klíče od auta!!!!!“

No to snad není pravda! Tak ONA ztratila všechny naše doklady i klíče od auta! Ježíš, ... ta je ale blbá!

Vyrazil jsem směrem k místu, kde tu tašku nechala. Před obchodem nic! Řval jsem na kolemjdoucí, že hledám tašku, ale nikdo mi nerozuměl. Vběhl jsem do obchodu a řval i na prodavačku, jestli ji tam někdo nedal, ale jen na mě zírala a něco blekotala. Prostě mezi námi stála jazyková bariéra, která mi připomněla stavbu Babylonské věže, kterou díky pomatení jazyků nikdy nikdo nedokončil.

V hlavě se mi začaly promítat různé katastrofické scénáře. Jak se dostaneme domů?! I kdybychom jeli načerno vlakem, tak nás přes hranice nepustí a ještě nás zavřou, že jsme někomu ukradli ty dva malé smrady. Obchod s lidmi! No to nám ještě chybělo! Já se z toho zblázním.

Vyšel jsem před obchod a tloukl hlavou do zdi za současného vykřikování urážlivých hesel na účet všech lidi. Pak mě napadlo, že by mě mohli nechat odvézt do blázince a tak jsem se rychle vydal směrem, kde by mohla být Jana. Když jsem jí potkal, usmívala se a už z dálky na mě mávala tou debilní taškou.

Z očí mi šlehaly blesky. „Jestli to byl vtip, tak se ti tedy vůbec nepovedl!!!!“

K autu jsme dorazili jako za středověku. Já,... dlouho nic, pak Jana ověšená taškami a za ni poslušně cupitali kluci.

Cestou domů bylo v autě absolutní ticho, dokonce i kluci na zadních sedadlech mlčeli. Nevím - asi zase spali, jedno vím ale naprosto jistě. Do Budapešti už nikdy nepojedu!

Sdílet

.Komentáře - Facebook

  • Default
  • Title
  • Date
  • Random
  • Upíři. Tajemný šlechtic zahalený v mlze, zlověstné bytosti noci, které číhají v hlubokých lesích, nebo nadpozemsky krásné ženy. Kdo by
    Read More
  • Další román z pera bestsellerové spisovatelky Trudi Canavan, tentokrát o vzniku Společenství čarodějů a o dějinách sachakanské války, jež se
    Read More
  • Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem
    Read More
  • Lorna Byrne od nejútlejšího věku vídala anděly a hovořila s nimi. V knize Andělé v mých vlasech, kde zaznamenala svůj
    Read More
load more hold SHIFT key to load all load all
TOPlist
SEO Rozcestník