Bylo vypočteno, že výchova dítěte, podotýkáme, že dobrá výchova dítěte přijde rodiče až na 2 miliony korun. Pomineme-li bezesné noci a zvýšený stres, dobří rodiče se často musí vzdát vzdělání a kariéry ve prospěch svých dětí.
Bezdětní tedy většinou dosahují vyšších postů a tím i vyšších průměrných výdělků. Během produktivního věku mohou investovat do svého stáří, mají více peněz na nemovitosti či nákup akcií, které jim pak ve stáří generují další příjem.
Zatímco si bezdětní v důchodovém věku užívají svých vygenerovaných peněz, rodiče se starají o děti svých dětí, aby i další generace byla dobře vychovaná. Dobře vychované děti pracují, aby mohly přispívat na důchody nejen svých rodičů, ale i těch bezdětných nebo těch, kteří výchovu svých dětí zanedbali. Jejich děti nepracují a žijí z daní, která odvedly ty dobře vychované děti.
Vzhledem k tomu, že pracovně činných lidí významně ubývá, je reálná částka důchodu (důchod kontra průměrná mzda) čím dál nižší. Nezabezpečeným důchodcům, kteří investovali čas a peníze do dětí často nezbývají finance na drahé dovolené a koníčky.
Pochopitelně to není vypovídající hodnota o tom, zda by jedna či druhá skupina chtěla žít život těch druhých a který způsob života je plnohodnotnější. Bezdětní mohou namítat, že také chtěli mít děti, ale nešlo to.
Pepa – příklad ze života:
Pepa celý život pracoval a zaplatil státu odvody v určité částce. Jeho žena Jana nějakou dobu nepracovala a starala se o jejich 3 děti. I když pracovat začala, díky nemocem dětí odvedla státu o něco méně.
Protože ale své děti vychovala dobře, všechny tyto děti nyní pracují a přinášejí do státní pokladny tučné odvody. Protože obecní byt, kde bydleli, byl vrácen původním majitelům v restitucích, bydlí v nájemním bytě a platí velmi vysoké nájemné. Děti se odstěhovaly a Pepa rok po odchodu do důchodu zemřel. Z Jany se stal bezdomovec, nemohla si drahé nájemné dovolit.. Nyní střídavě bydlí u svých dětí, protože má malý důchod a vysoké nájemné není schopna platit.
Model nějakého řešení?
Pepa měl díky dlouholeté práci ve svých záznamech na sociálce „uspořeno“ XY bodů, což je podíl z částky, kterou za celý život státu odváděl. Z těchto bodů Pepa čerpal různé výhody, jako nemocenskou, kroužky pro děti, příspěvek na bydlení, dopravu, lékařskou péči, důchod atd. Ze stejné kasy by přispíval svým nevýdělečně činným dětem a na zuby svých rodičů.
Jana má „uspořeno“ podstatně méně, ale rodina může tyto body dát tzv. „na hromadu“ a využívat je společně. Kdyby jim body náhodou došly, půjčí jim je stát. Měli by ale mít přehled o tom, že žijí tzv. „na dluh“. Kdyby se Pepa rozvedl, předal své ženě ze svého účtu tolik bodů, aby se jim srovnaly body, o které Jana přišla díky mateřství a podobně.
Kdyby jeden z nich zemřel, dědili by jejich body pozůstalí podle závěti. Kdyby se jedno z dětí „nevyvedlo“, mohl by je rodič vydědit a body by dědil jen ten, komu by je odkázal. Nevyvede-li se žádné dítě, může je tzv. vydědit všechny a body by se dědily jako jiný majetek. Podobně by mohli ze svých bodů podporovat své rodiče, pracující děti nebo naopak. Možná by se pak rodiče snažili vychovávat své děti tak, aby bylo v rodině dost bodů.
Další skupina lidí
Existuje také skupina lidí, kteří žijí v souladu s heslem: „mějte hodně dětí, protože nám populace stárne“ a vzorně plodí každoročně jedno dítě. Problém je ale v tom, že se o ně náležitě nestarají. Nezaměstnaný otec utrácí podporu v nezaměstnanosti v nejbližším hostinci a matka děti vyhodí na ulici, aby měla klid. Děti ve škole neprospívají, ničím se nevyučí a neobtěžují se ani jinak vzdělávat, takže většinou končí na pracovním úřadu stejně jako jejich rodiče.
Tyto rodiny sice vyprodukují velké procento mladé populace, ale protože si z rodiny nenesou žádné pracovní ani společenské návyky, jde o další adepty na sociální dávky a státní pokladna dále hubne. Protože i tyto děti rychle plodí další děti, které s největší pravděpodobností dopadnou stejně, začíná to být problém.
Je taková rodina pro stát rentabilní?
Vraťme se k těm vzorným rodičům. Díky jejich pracujícím dětem získává stát na daních určitou částku, kterou pak rozdělí mezi všechny skupiny důchodců. Ve finále tedy rodiče pracujících dětí znovu doplácejí na to, že dobře vychovali své děti.
Pořád slýcháme, že na důchody nejsou peníze, ale kolik se díky špatnému systému prohospodařilo peněz? Co kdyby se tedy důchod skládal z těchto položek?
- Základní částka by byla pro všechny stejná.
- Pohyblivá částka by se vypočetla podle výše výdělků, které daný člověk za život vyprodukoval.
- A pak by tu byla další pohyblivá položka, a tou by bylo nějaké procento (body) z vydělaných peněz jejich pracujících dětí.
Určitě je to vše složitější a mělo by se v tomto systému pamatovat např. na invalidní občany nebo na rodiče, kteří pečují o své invalidní děti. Ti by neměli být znevýhodněni, ale to jsou výjimky, které se vždy v každém zákoně objevují, a dobrý ekonom by to uměl domyslet tak, aby to bylo výhodné pro všechny strany. Měli bychom se vzpamatovat dříve, než přestanou všichni pracovat. V zásadě by tedy mělo platit to, že: Jaký život si žil, takové stáří prožiješ.
