Věštecký sen

Někteří lidé mívají věštecké sny, aniž by si toho byli vědomi.

Symbolika snů není jen náhodnou směsí událostí, kterou si mozek během noci vytváří a skládá do nesmyslných scénářů. Mozek je jako houba, která absorbuje nejen lásku a nespravedlnost, se kterými se ve dne setkává, ale i nevyřčená slova a jemné náznaky z okolního světa. Často si člověk ani neuvědomuje, co všechno dokáže zachytit.

Mozek není jen beztvará hmota.

Když mozek tyto informace zpracuje, často je na vás “vyplivne” během spánku, protože přes den na to není čas:

Probouzím se v posteli kvůli hluku, který se ozývá kolem mě. U okna stojí můj muž, který se rozhodl pověsit na balkon starou, špinavou záclonu jako ochranu proti komárům. Se záclonou však těžce zápasí, protože je příliš dlouhá a široká. V zápalu boje se mu záclona zasekne pod noční stolek. S hrubým škubnutím ji roztrhne.

Protože adrenalin je nejlepší aktivátor mozku, okamžitě se probouzím. Můj mozek obvykle startuje do denních povinností velmi pomalu, ráno pro mě bývá záhadou i jednoduchý výpočet 1+1. Noční adrenalin mě ale okamžitě nastartuje.

„Tu záclonu musíš pověsit na výšku.  Ale proč tam vůbec chceš věšet záclonu? Měli bychom tam dát síť do oken. Záclona komáry nezastaví a  na balkoně to bude vypadat hrozně.“

Můj muž hodí záclonu na zem s nenávistným pohledem a uraženě odchází s poznámkami o mém nevděku, zatímco já jsem pořád nespokojená, tak jiné ženy by za to daly cokoliv.

Další dávka adrenalinu mě definitivně probudila a snažím se vstát. Jenže v naší posteli leží i manželův kamarád a u okna stojí náš dospělý syn. Snažím se zorientovat v této podivné situaci. Syn mi připomíná, že otec byl večer na pivu s kamarádem, přišli až nad ránem v dost špatném stavu, a tak mu manžel přenechal kus našeho lože se slovy: „Přece ho nenechám spát na gauči, to by se nevyspal.“

Můj mozek asi stále nefunguje na plné obrátky, a tak jen povzdechnu. Všichni tři muži se na mě podívají pohrdavě. Z jejich výrazů je jasné, že mě považují za bezcitnou,  sobeckou megeru, která nechápe, jaké má můj muž zlaté srdce.

Zavrtím nechápavě hlavou a spustím nohy z postele. Na zemi je však voda až po kolena. Ve vodě plave spousta mrtvých masařek a na dně je usazené odporné bahno. V koupelně narazím na dvě sousedovic dívky, které se v té špíně brouzdají a berou to jako velkou zábavu. Začnu zjišťovat, odkud se voda v domě vzala, a kontroluju odpady, které nám nedávno opravoval zedník při rekonstrukci domu.

Dívky se ale jen usmívají a říkají mi, že taková povodeň je v této oblasti několikrát do roka. Vůbec se nepozastavuju nad tím, že pod okny je úplně sucho ani nad tím, že to nikomu kromě mě nevadí. Beru kbelík a začínám ten hnus uklízet. Nedivím se, že mi nikdo nepomáhá. Když se dostanu až k bahnu, které se usadilo na dně, přichází ke mně můj muž:

„Tak co mám tedy dělat s tou záclonou?“

To už se ale probouzím doopravdy a když se rozhlédnu, pochopím, že to byl jen sen.

Byl to věštecký sen?

Jsme hašteřící se manželský pár, který ani po mnohaletém manželství nedokáže spolu správně komunikovat. Podobných vztahů je velmi mnoho. Jenže nikdo, jen oni sami vědí, co všechno spolu prožili a kolik „masařek“ a bahna se naplavilo do jejich kalných vod.

Znalý člověk by hned pochopil, že takový sen není jen bezvýznamná směsice obrazů, které vám v noci prolétly hlavou. Ve snech totiž všechno souvisí se vším. Je velmi pravděpodobné, že kdyby se mi tento sen zdál před desítkami let, vůbec bych netušila, co znamená.